I. Holzbauerová - bakalářská práce Mediální obraz nezaměstnanosti v pravicovém a levicovém deníku
5. 6. 2014
Doporučujeme k přečtení bakalářskou práci Ivany Holzbauerové s názvem „Mediální obraz nezaměstnanosti v pravicovém a levicovém deníku: komparativní obsahová analýza“.. Práce vznikla v roce 2013 a zabývá se způsobem zobrazení nezaměstnanosti v denících Právo a Mladá fronta dnes v době, kdy se v ČR začala projevovat ekonomická krize.. Celou bakalářskou práci si můžete přečíst zde:
http://is.muni.cz/th/ 383490/fss_b/Medialni_obraz_nezamestnanosti_v_pravicovem_a_levicovem_deniku_hxtjprpw.txt
Z bakalářské práce citujeme:
Nezaměstnanost je velice významný celosvětový sociální, ekonomický, i psychologický fenomén. Společnost ho vnímá jako hrozbu pro její fungování, ale také pro jedince samotné a jeho děti. Ztráta práce znamená silný negativní zásah do života jedinců. To, jak je zobrazen fenomén nezaměstnanosti v médiích, může ovlivňovat pohled společnosti na nezaměstnanost, dokonce i postoje a chování společnosti k nezaměstnaným. Rozhodli jsme se proto zkoumat mediální obraz tohoto fenoménu ve dvou nejprodávanějších a ideologicky odlišných denících: v pravo-středovém deníku Mladá fronta Dnes (MF Dnes) a v levicovém deníku Právo.
Média konstruují i obraz nezaměstnanosti. Nepřímo definují, kdo jsou nezaměstnaní, zda líní
parazité či bezmocní lidé, jak k nim má společnost přistupovat, jaké by měly být dávky
v nezaměstnanosti, co nezaměstnanost zapříčiňuje a jak ji lze řešit. Ukažme si mediální konstrukci reality na příkladu řešení nezaměstnanosti. Média mohou v době krize volat po řešení vysoké nezaměstnanosti státem, což povede společnost k tomu, že bude přičítat vládě velký potenciál k snižování nezaměstnanosti a začne také volat po řešeních nezaměstnanosti, až se k nim vláda skutečně uchýlí. Pakliže ale všechna média budou psát o tom, že stát nemůže v žádné míře nezaměstnanost ovlivnit, pravděpodobně tomu začne věřit i společnost.
Publikum totiž vnímá jako skutečné to, co je médii stvrzeno jako skutečné. Mediálně konstruovaná realita je v podstatě obměnou mimomediální reality, ze které si ale média vybírají pouze pro ně akceptovatelné a zajímavé události, a to i ve vztahu k nezaměstnanosti. Konstruování reality a výběr témat určitým médiem může být způsoben organizační strukturou či ideologií média – médium se bude snažit upřednostnit jeden pohled či světonázor, který je zdůrazňován v komentářích a často i podepřen fakty ve zprávách. Média ale nejsou považována za falšovatele reality. Realita totiž vzniká na základě dohody na tom, co budeme za realitu považovat. Média tedy např. předpokládají jisté tendence ve společnosti ve vztahu k sociálnímu státu, a to podle zaměření čtenářské základny, a tyto tendence promítají do svého obsahu (Kunczik, 1995, Reifová, 2004).
Skutečnost jako objektivní fakt neexistuje, média jsou proto brána jako její spolutvůrci. Lidé svůj svět konstruují, a to i za pomoci mediálních obsahů, ale hned zapomínají na to, že je svět jejich vlastním konstruktem či dokonce konstruktem mediálním, proto ho berou jako objektivní realitu (Reifová, 2004). Jak uvádí Kunczik (1995: 125): „Vykonstruovaný svět se pro recipienta stává faktickou realitou, neboť ke většině věcí, o nichž je zpravován, přímý přístup nemá.“
c Combs a Shaw podotýkají, že média příliš neovlivňují, co si lidé myslí, ale o čem přemýšlí.
Tomuto jevu se říká nastolování témat či agenda setting a vychází z toho, že o zájem médií se
uchází více témat, než jsou schopna zpracovat, proto si redakce vybere pouze „nejdůležitější“,
která poté jako důležitá na základě zájmu média vnímá i jeho publikum. Názory publika se sice vždy neshodují s názory prezentovanými v médiích, ale jak publikum, tak média se většinou shodují na tom, jaká témata, kauzy, sociální otázky apod. vnímají jako závažné (McQuail, 2009).
Takto se do povědomí čtenářů dostává i nezaměstnanost a vnímání závažnosti tohoto fenoménu. Média prostřednictvím agendy-setting stanovují hierarchii témat ve společnosti, tedy veřejné agendě, a tím určují, co lidé považují za důležité. Nezaměstnanost se na stranách deníků v době finanční a ekonomické krize objevovala častěji než dříve, což mohlo vést k tomu, že začala být vnímána jako podstatný společenský problém, i když tento fenomén existoval i do té doby, než hojně zaplnil stránky novin. Hodnoty nezaměstnanosti se mnohdy pohybovaly ve stejných číslech i před rokem 2009[3].
Termín stigma rozebírá ve své práci E. Goffman (2003), který ho definuje jako silně diskreditující atribut připisovaný většinou stereotypně jedinci okolím. Nezaměstnanost dle Goffmana patří mezi stigmata zařaditelná pod vady charakteru. Nositel stigmatu je nežádoucím způsobem odlišný od našeho očekávání, a proto je pro „normální“ (v našem případě zaměstnané) méněcenný. Na základě jednoho nedostatku připisuje okolí osobě stigmatizované celou řadu nedokonalostí. Stigmatizovaný ale vnímá sám sebe jako plnoprávnou lidskou bytost, protože má vlastní představy o identitě a myslí si, že je
zcela normální, i když pociťuje jistý odstup ze strany okolních jedinců. Právě tento odstup může vést k dobrovolné izolaci jedince, čímž se může jeho problém ještě více prohlubovat (Goffman, 2003).
Nezaměstnanost negativně ovlivňuje život jednotlivců a společnosti jako takové, stává se
psychologickým, sociálním a kulturním problémem. Ztráta zaměstnání znamená pro jedince nejen problém finanční, ale ve společnosti, kde se postavení člověka odvíjí od zaměstnaneckého statusu, může mít velký vliv na jeho sebevědomí a identitu (Hora, 2008, Mareš, 2002). „Vyloučení ze zaměstnání znamená deprivaci v základních potřebách, které zaměstnání a práce přímo uspokojují, či jejich uspokojování je s nimi úzce spojeno“ (Mareš, 2002: 68).
Práce přináší pro životy jedinců nejen materiální prospěch, ale i pocit seberealizace a společenské užitečnosti, posiluje jejich sebeúctu, potřebu sebeuplatnění. Vřazuje jedince do řádu sociálních vztahů, protože mu zprostředkovává styk s lidmi a umožňuje budovat síť kontaktů. Rozvíjí jeho schopnosti a dovednosti a posiluje jeho ctižádost. Ztráta zaměstnání je pro většinu traumatizujícím existenciálním zážitkem. Pokud jedinec navíc nemůže nalézt práci dlouhodobě, ztrácí důležité pojítko s realitou a zmocní se ho strach a nejistota z budoucího, zároveň i pochybnosti o vlastních schopnostech. Tato skutečnost je navíc ve společnosti stále nahlížena jako selhání jedince (Buchtová, 2002).
Příčiny nezaměstnanosti a možnosti jejího léčení jsou předmětem nejen ekonomických, ale
i politických teorií. Na nezaměstnanost můžeme nahlížet ze tří perspektiv odvíjejících se od
základních paradigmat ekonomického myšlení, a to liberalistického zakládajícího se na tradici
klasické ekonomie, keynesiánského a marxistického kladoucího důraz na plnou zaměstnanost. Náhled na nezaměstnanost z pravicové a levicové perspektivy nám může osvětlit, zda deníky fenomén vyobrazovaly na základě určitých ideologií, popř. předkládaly také jeho politicky motivovaná řešení a promítaly do zpráv jistá hodnotová stanoviska, nebo se snažili otisknout pouze čtenářky nejpřitažlivější články bez ohledu na polickou orientaci.
Podle liberální teorie je nezaměstnanost výsledkem působení tržního mechanismu a jen krátkodobým projevem nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce. Tato nepružnost nabídky je spojena s neochotou přijmout horší (většinou mzdové) pracovní podmínky, s neinformovaností o pracovních pozicích, ale také s mobilitou. Určitá míra nezaměstnanosti je chápána jako neodstranitelné minimum. Teorie vychází z toho, že kdo chce pracovat a je ochoten akceptovat určité (zhoršené) podmínky, má vždy možnost si práci najít. Proto je nezaměstnanost považována většinou za dobrovolnou a její nejčastější příčinou jsou vysoké mzdové požadavky. Nízké mzdy ale znamenají vyšší zisk, a tím pádem vyšší investice, nárůst kapitálu a tvorbu nových pracovních míst (Mareš, 2002). Liberalismus přičítá ekonomice schopnost zajistit přirozenou míru nezaměstnanosti vnitřními
tržními silami i při optimálním výkonu ekonomiky (Buchtová, 2002).
David Boaz (2002) k tomu poznamenává, že pokud klesá poptávka po nějakém produktu, společnost nalezla jinou možnost uspokojování svých potřeb a nepoptávané zdroje již nebudou třeba, proto pokud v důsledku tohoto procesu lidé přicházejí o práci, měli bychom s nimi pociťovat soucit, avšak důležitější roli stále hraje „prospěch z konkurence a tvořivé destrukce“. Násilné zachování nepotřebných pracovních míst státem je v tomto případě bezvýznamné. Jako příklad Boaz uvádí zachování odvětví výroby bryček v době vynalezení automobilu. Pracovní síly se postupem času mohou přesunout do jiného odvětví, v 21. století to může být např. do odvětví informatiky. „Mnoho lidí ztratí práci a přijde o své investice, ale výsledkem bude vyšší životní úroveň pro všechny. Když nám bude přát štěstí, budeme za padesát let vyrábět pětkrát vyšší výstup na hlavu, než je tomu dnes – pokud stát nepokřiví cenové signály, nebude bránit koordinaci a nebude zdržovat zdroje v neproduktivních užitích. Jinými slovy, nejlepší způsob, jak „zachovat“ pracovní místa je uvolnit
ekonomiku“ (Boaz, 2002: 180).
Na nezaměstnanost dle liberalismu má také vliv výše podpory a míra stigmatizace spojená
s nezaměstnaností. Liberalistická teorie na sociální stát nahlíží skepticky, protože snižuje
motivaci pracovat, a nezaměstnané proto často stigmatizuje jako líné. Negativně jsou chápány také odbory, které zajišťují určitou výši mezd. Nezaměstnanosti lze dle liberalismu předcházet snížením mezd a sociálních dávek demotivujících k práci, ale také podporou investic ze strany podnikatelů (Mareš, 2002).
Ekonomická teorie J. M. Keynese, která vznikla ve 20. letech 20. století, kritizuje liberalismus za to, že veškerou nezaměstnanost nahlíží jako frikční či dobrovolnou. Z pohledu keynesiánství existuje stálá nedobrovolná nezaměstnanost způsobená technologickým pokrokem, vytlačujícím živou práci, a nedostatečnou kupní silou obyvatelstva vedoucí ke sníženým investicím a malé zaměstnanosti. Vzniká tzv. nucená nezaměstnanost způsobená nedostatečnou poptávkou po práci. Mzdy tato teorie vnímá nejen jako výrobní náklady, ale také jako hlavní zdroj kupní síly obyvatelstva, která musí být podporována kvůli ekonomické prosperitě. V krizi proto není řešením snižování mezd, ale naopak povzbuzení poptávky, protože nezaměstnanost je důsledek nedostatečné spotřeby a technologického pokroku. Že snížení mezd nevede, jak liberalistická teorie předpokládá, ke vzniku investic a nových pracovních pozic, potvrdila i krize ve 30. letech minulého století. Řešení nezaměstnanosti vidí Keynes ve státní regulaci ekonomiky – regulaci poptávky a podpoře investic. Sociální stát je chápán pozitivně jako podpora koupěschopnosti obyvatel. Tato opatření mohou vést k inflaci, ale tu keynesiánstí chápe jako menší zlo než masovou nezaměstnanost (Tamtéž).
Vzrůstající nezaměstnanost je tedy dle keynesiánství způsobena i chybnou peněžní a fiskální
politikou státu. K tomu, aby stát získal prostředky na vytváření a podporu poptávky, investic a
dávky v nezaměstnanosti zaručující koupěschopnost obyvatel, potřebuje zvýšit příjmy do státní kasy (např. progresivním zdaněním), která potom bude správně přerozdělovat (Mareš, 2002).
Liberalismus zdanění vidí negativně, protože snižuje výnosy jednotlivců z ekonomické aktivity, a tak znemožňuje využití zdrojů k maximálnímu užití, přesouvá zdroje z produktivní výroby, a tím snižuje poptávku po pracovní síle. Podnikatelé investují raději do nehospodárných, ale daňově odečitatelných nákupů, což podle liberalismu způsobuje nadměrné investice do věcí, za které by lidé své vlastní peníze nikdy neutratili. Daně navíc snižují pracovní úsilí (Boaz, 2002).
Obě tyto teorie jako předpoklad pro zvyšování počtu pracovních míst vidí ekonomický růst, i když dle keynesiálnského paradigmatu není růst automatický, ale musí se mu napomáhat ovlivňováním poptávky státními intervencemi. Přesto však mnohdy i při vysoké míře ekonomického růstu se může zaměstnanost držet ve stále nízkých číslech (Fuchs – Tuleja, 2005, Mareš, 2002).
Podpora v nezaměstnanosti
Sociální systém můžeme také rozlišit na liberální, konzervativní a sociálně demokratický. Liberální sociální stát se vyznačuje nízkou mírou podpor spojenou se zkoumáním majetkových poměrů žadatelů, kteří jsou pobíráním podpory často stigmatizováni. Liberální teorie pozitivně hodnotí soukromou iniciativu nezaměstnaných např. systém soukromých podpor. Konzervativní sociální stát naopak státem garantovanou podporu upřednostňuje před systémem soukromých podpor, přesto míra dávek udržuje statusovou i třídní nerovnost. Sociálně demokratický sociální stát je systémem modifikujícím třídní strukturu společnosti; tento stát se snaží spíše ovlivnit trh práce než výši podpor v nezaměstnanosti. Je zajišťován silným vlivem odborů a sociálně demokratických stran (Mareš, 2002).
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář